Vědomí nevytváří samo sebe, nýbrž vyvěrá z neznámé hlubiny. Hluboko v nevědomí - v nás bez nás - leží mocné skryté faktory, které dalekosáhle ovlivňují náš individuální i kolektivní život. Psýché je matkou, subjektem a dokonce možností samotného vědomí. Sahá tak daleko za hranice vědomí, že je můžeme přirovnat k ostrůvku v oceánu. Zatímco ostrov je malý a těsný, oceán je nekonečně širý a hluboký a zahrnuje nekonečně hlubší a rozmanitější život. Namlouváme si, že jsme pány ve svém vlastním domě: ve skutečnosti jsme v rozhodující míře závislí na tom, zda naše nevědomá psychika sama od sebe správně funguje, a zda nás případně nenechá na holičkách.
Duše je vědomě - nevědomá celost. Vědomí vázané na já je pouze nepatrná osvětlená část duše. Mimo tuto oblast duše nekončí: rozprostírá se do víc a víc zšeřelých dálav. Duše pokračuje do temnot nejprve osobního a dále také do hlubin kolektivního nevědomí. Nevědomí je ta oblast duše, která z denního jasu čistého vědomí sahá dolů do "nervového systému" sympatiku a zachovává rovnováhu života bez pomoci smyslů a tajuplnými cestami zprostředkuje zprávy o nejvnitřnější podstatě jiného života. Je to svrchovaně kolektivní živoucí systém. Mozková funkce vrcholí v odlišení určitosti já a zachycuje médiem prostoru stále jen povrchy a formálnosti. Prožívá všechno jako vnější, zatímco ta druhá, jako vnitřní. Nevědomí platí za jakousi do sebe uzavřenou intimitu, srdce.
Kdysi nevědomí obsahovalo jen tichou a nerušenou vládu přírody. Od doby, co spadly hvězdy z nebe, a naše nejvyšší symboly vybledly, vládne v nevědomí tajemný a skrytý život. Naše nevědomí skrývá přirozeně vzniklého ducha, je rozbouřené. Nebesa už pro nás neznamenají nic, než fyzikální vesmír. Naše srdce však žhnou a tajemný neklid hlodá na kořenech našeho bytí.
Nevědomí je pro nás především srozumitelným pramenem religiózní zkušenosti. Je to médium, z níž pro nás religiózní zkušenost vyvěrá. Kdo se někdy setkal s hluboce účelným, efektivním ale nevědomým působením, okusil projev nevědomí. Nevědomí vykazuje také synchronické a jasnovidné projevy. Nevědomí vnímá spojitě a v dlouhém časovém úseku. Nevědomí vnímá věci minulé i budoucí, protože čas a prostor jsou pouhé nazírací formy světa vědomí.
OSOBNÍ NEVĚDOMÍ
Protože naší bezprostřední zkušenosti je dán pouze uvědomělý stav, jeví se jiné vědomí - vědomí bez já nebo vědomí bez obsahu - jako nemyslitelné. Ale např. u zvířat se setkáváme s jevy podobnými vědomí, které na existenci já neukazují. V jádře nevědomých duševních procesů stojí psychická energie, libido, energie odpovídající pudu.
Osobní nevědomí odpovídá nesmírně nestálé skutečnosti: všechno co vím, na co však momentálně nemyslím; všechno, čeho jsem si byl kdy vědom, a nyní je zapomenuto; všechno co je vnímáno mými smysly, ale mým vědomím nepovšimnuto; všechno, co bezděčně a bez pozornosti cítím, na co myslím, vzpomínám, co chci a činím; všechno budoucí, co se ve mně připravuje a teprve později se dostane do vědomí. Všechny tyto obsahy jsou více nebo méně uvědomitelné anebo aspoň kdysi vědomé byly a v příštím okamžiku mohou být vědomé znovu.
Duše jako samoregulující systém je vyvážená stejně jako život těla. Všechny krajní stavy jsou okamžitě a nevyhnutelně vykompenzovány. Nevědomí není žádná démonická nestvůra, je to morálně, esteticky a intelektuálně indiferentní přírodní jsoucnost, která je skutečně nebezpečná jen tehdy když náš vědomý postoj k ní je beznadějně nesprávný. V nevědomí je pohotově všechno, co je ve vědomí zavrženo, a čím křesťanštější je vědomí, tím pohanštěji si vede nevědomí, když totiž v zavrženém pohanství vězí ještě životně důležité hodnoty. Vědomí se dá drezůrovat jako papoušek, nevědomí však nikoli. Vymyká se a bude vymykat každé subjektivní libovůli, je součástí přírody, která se nedá vylepšovat či kazit, oblastí přírody a jejího tajemství, kterému můžeme jenom naslouchat.
Jung přirovnává oblast vědomí k oblasti viditelného spektra. Směr do nevědomí "dolů" k pudové sféře si můžeme představit jako posun k infračervené oblasti spektra. Stejně tak na druhém, ultrafialovém konci směřuje k výšinám ducha. Duše se rozkládá v oblasti mezi těmito dvěma extrémy, v tomto intervalu jsou psychické funkce ovlivňovány vůlí. Světlo vědomí má mnoho stupňů jasnosti a komplex já mnoho odstínů. O žádném obsahu vědomí ale nemůžeme tvrdit, že je vědomé úplně. Klesá-li psychický obsah k nevědomí, přibližuje se instinktivní formě, nabývá povahy automatismu a neovlivnitelnosti. Čistá pudová umírněnost nepotřebuje uvědomění.
Na infantilním a primitivním stupni ještě není vědomí jednotou, není centrováno pevně spojeným komplexem já. Vzplane hned tu, hned tam, kde jej právě probudí vnější nebo vnitřní události, instinkty a afekty. Na tomto stupni má charakter ostrůvků či souostroví. Ani na vyšším a nejvyšším stupni vědomí není zcela integrovaná celost, nýbrž má sklon k rozšíření. I k modernímu vědomí mohou být stále připojeny rozbřeskující se ostrovy, ne-li celé kontinenty.
KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ
Hlubší vrstvy psýché ztrácejí s přibývající hloubkou a temnotou individuální jedinečnost. Směrem dolů se stávají stále víc kolektivní aby se v hmotnosti těla staly univerzálními. Nevědomí je obdařeno pořádající psychickou energií - je obdařeno účelností, zaměřeností na cíl a produkci řádu.
Pokud Jung zkoumal projevy fantazijní činnosti, pozoroval nespočet složitých a mnohotvárných výtvorů. Formuloval metodu aktivní imaginace: fantazii je možné upevnit a vyjádřit ji tvorbou. Po určité době začíná tato spontánní tvorba jevit známky zaměření, motivy a formální prvky. Nejobecněji by se daly popsat jako: řád, dualita, protiklady a jejich sjednocení, kvaternita, čtverec, kruh, a konečně centrování, které jakoby jistým způsobem tento proces završovalo. Přestože jsou všechny abstraktní znaky po jisté stránce vědomé, jako tvůrčí principy byly nevědomé. Je to tak s rukou, která vede štětec, či nohou která dělá taneční krok, stejně i se zrakem, sluchem, myšlenkou. Nakonec o výtvoru rozhoduje temný impuls: nevědomé apriori naléhá, aby bylo ztvárněno, a člověk neví, že vědomé jiného je vedeno stejnými motivy, kde má přece pocit, že je vydán neomezené subjektivní nahodilosti.
U Elgonyů slovo athista znamená slunce a také Bůh. Když Jung pobýval v rovníkové Africe, Elgonyové při východu slunce vycházeli před chýše, drželi ruce před ústy a plivali a foukali do nich. Pak zvedli paže, a drželi dlaně proti slunci. Nikdo mu nedokázal podat vysvětlení. Okamžik východu slunce je athista. Sliny a dech znamenají podstatu duše. Přinášejí tedy Bohu svou duši, nevědí však, co dělají a nikdy to nevěděli. Tak funguje archetyp. Chování Elgonyů nám připadá velmi primitivní, přitom ale zapomínáme, že ani vzdělaný západoevropan se nechová jinak.
Jung v této zkušenosti poznal určité kolektivní nevědomé podmínky, chovající se jako motory snů a magnety nevědomé činnosti - praobrazy, archetypy. Archetyp je jako starý vodní tok, jehož vody tekly dlouho a hluboce se vryly do země. Naše osobní psychologie je jen tenkou vrstvou, lehkým čeřením na hladině oceánu kolektivní psychologie. Archetypy jsou ony velké rozhodující mocnosti, to ony vyvolávají pravé události, a nikoli náš osobní rozum a praktický intelekt.
Archetyp je čistá nefalšovaná přirozenost, a to taková, která podněcuje člověka aby dělal věci, jejichž symsl je pro něj nevědomý, a to tak nevědomý, že o něm ani nepřemýšlí. Vynoření archetypů ve vědomí jedince má numinózní charakter. Archetyp se objeví ve snech např. v podobě nějakého ducha. Takový archetyp nutká neodolatelnou mocí a vtahuje subjekt do sféry působení. Účinek archetypu je obojaký - může být léčivý ale i budící chaos. U lidí, kteří mají minimální přístup k vnitřním zkušenostem působí archetyp zhoubně - pokud například podlehnou fanatické moci kolektivního bludu archetypální povahy, který se v dnešní době vyznačuje koncovkou -ismus.
Čím více je člověk nevědomý, tím víc se řídí obecnými normami, stává se nerozlišenou neuvědomělou masou, tím více je ovlivnitelný kolektivním bludem. Čím je naopak člověk vědomější - vědom si své individuality, tím více vystupuje do popředí jeho odlišnost a tím více je na kolektivních bludech a neurózách nezávislejší.
Vyrovnání s archetypem nebo pudem znamená etický problém, jehož naléhavost pociťuje jen ten, kdo se cítí být postaven před nezbytnost rozhodnout se o asimilaci nevědomí a integraci své osobnosti. Masový člověk zásadně nic nechápe, ani nepotřebuje nic chápat. Ale ten, kdo ví, že na něm něco závisí, se cítí za svůj duševní stav zodpovědný. Může si být jist, že neunikne žádné obtíži, která je nezbytnou součástí jeho povahy. Masový člověk má naopak výsadu, že svými velkými politickými a sociálními katastrofami, do nichž je celý svět zapleten, není právě vůbec vinen. Podle toho dopadá jeho konečná bilance, zatímco ten druhý má možnost nalézt duchovní místo, říši, která není z tohoto světa.
Vize symbolu je ukazatel na další cestu života, vábnička libida k cíli ještě vzdálenému, který však v něm od té chvíle neuhasitelně působí, takže jeho život, rozdmýchaný jako plamen, stoupá ke vzdáleným cílům.
Lidstvu mocné obrazy nikdy nechyběly. Skýtaly mu magickou ochranu proti hrozivě živoucí stránce hlubin duše. Kolektivní nevědomí nikdy v minulosti nebylo psychologické, až teď. Před křesťanskou Církví existovala antická mystéria, která sahala až po šerý dávnověk neolitu. Bohy Řecka a Říma schvátila stejná choroba jako naše křesťanské symboly. Tehdy jako nyní lidé zjistili, že si o tom už nic nemyslí.
Člověk se nesmí poddávat iluzi, že archetyp je možné vysvětlit a tím vyřídit. I nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než více či méně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka. Každá nová úroveň diferenciace vědomí stojí před úkolem najít nový výklad, totiž propojit život minulosti s životem přítomnosti. Pokud se tak nestane, vznikne vědomí bez kořenů, které se už neorientuje podle minulosti, ale bezradně podléhá všemožným sugescím.
Věčná pravda potřebuje lidskou řeč, která se s duchem doby mění. Praobrazy jsou schopny nekonečných proměn, a přece zůstávají stále tytéž, znovu pochopit je můžeme jen v nové podobě. Neustále vyžadují nový výklad.
Ani ten, kdo prošel všechny cesty,
nenalezne hranice duše,
tak hluboký má logos
Hérakleitos
Odpouštím ti zas, jsem dotyk mořských řas,
co před bouří tě ochrání
Do snů ti tiše zpívám, jak sama často usínám,
neslyšíš moje přání
Aneta
http://vicsvetla.blogspot.com/
Žádné komentáře:
Okomentovat