Volala mi jedna kamarádka. Zamilovala se, ale každý den brečí. Bojí se, že o ten vztah přijde. Logicky ví, že to tak nemusí být a že by si měla užívat své zamilovanosti, ale je to silnější, než ona.
“Já mu napsala SMS a on mi neodpověděl. A já tak moc chci, aby mi odpověděl.“ A protože se v sobě docela vyzná, hned dodala: „ A já už i vím, kdo to ve mně potřebuje. Je to ta malá já, co potřebuje od mámy slyšet, že ji má ráda.“
Kdo mě zná, už asi tuší, co jsem jí odpověděl: „Tak ji obejmi Ty. Řekni jí, že ji máš ráda a klidně jí pošli i tu SMSku.“
“ Když ona mi nevěří,“ odpověděla mi hned kamarádka. A začala hned říkat další věci. (To je normální, že lidé často začnou utíkat od toho nejpodstatnějšího).
“ Ale tím spíš ji obejmi“, nedal jsem se odradit.
“Když já mám pocit, že když mi ten muž neodpoví, že pro mě skončí svět,“ dodala ona. S takovou větou se nedá nic dělat. Můžete samozřejmě vysvětlit, že tomu tak nebude. Ale člověk v takovém rozpoložení je z určitého hlediska mimo realitu. Ona samozřejmě ví, že svět neskončí. Ale tomu v ní, co je vystrašené, tomu to nevysvětlíte. A když se o to pokusíte, ztratíte s tím kontakt. Takže když se Vám to podaří, selhali jste (protože jste ztratili důvěru i komunikaci), zatímco když se Vám to nepodaří, selhali jste méně, protože jste ztratili „jen“ důvěru. Abyste danému člověku pomohli, musíte jít do jeho světa a současně se v něm neztratit. Takže jsem řekl:
“ Tak tím spíš ji obejmi. Možná bude konec světa, ale v tom skončení světa budete spolu a v objetí. “
I když kamarádka zůstala ve svém pocitovém zoufalství, v jejím hlase se moc nezměnilo a rozhodně se ze...
Celý článek zde: http://smysl.com/
Žádné komentáře:
Okomentovat