ZÁHADA OBILNÝCH KRUHŮ - Gerhard Linder

Podivná kola v obilí o průměru dvaceti i více metrů byla pozorována v Anglii od roku 1976. Většina ezoteriků a rovněž úspěšní autoři knih s mimozemskou tematikou jako voň Däniken a von Buttlar (včetně jejich stoupenců) v nich vidí důkaz existence inteligentních mimozemšťanů v létajících talířích.
Když se v roce 1990 poprvé objevily místo jednoduchých kruhů asymetrické tvary, vyvolalo to velký rozruch. Tisk, rozhlas a televize celého světa komentovaly tuto senzaci. Tajemní původci obrovských obrazců, vytvářených většinou v jiho-anglických pšeničných lánech, se zřejmě značně zlepšili. Od léta 1990 jsou totiž kruhy stále složitější, různě propojené, promíchané a zajímavě seřazené.
Čtenář má nyní k dispozici dostatek více či méně neodborných publikací na toto téma. Autoři nepohrdnou sebehloupější teorií a nejnesmyslnější vysvětlení se dočkají publikování, ať už se jedná o vzrušující hry vitálních ježků, kteří podupou obilí při svých milostných hrách, nebo o hrůzu nahánějící řádění čarodějnic.
Vědci tradičně mlčí, jako vždy, když jim chybí patřičné vysvětlení zjevné skutečnosti. Pouze někteří fyzikové předpokládají, že by zde mohly působit elektromagnetické vlny. Ovšem ani oni nedokážou podat přesné vysvětlení. A přece právě fyzikové si mohli už dávno všimnout, co se vlastně na polích děje. Není nejmenšího důvodu připisovat vznik zajímavých kruhů záhadným zeleným mužíčkům. Kdo se alespoň trochu vyzná ve fyzice a záření a navíc si všechno důkladně prostuduje a promyslí, najde vysvětlení. V žádném případě nevytvářejí obrazce v obilí bytosti z jiného světa, kroužící kolem naší planety. Zřejmě jde o čistě pozemské pokusy se speciálními laserovými paprsky (což jsou vlastně elektromagnetické vlny).
Podle tvrzení odborníků jsou vědci bývalého SSSR v laserové technologii daleko před Američany. Žáci vynikajícího italského fyzika Guglielma Marconiho (1874-1937), vyznamenaného v roce 1909 Nobelovou cenou, začali v SSSR hned po druhé světové válce dál rozvíjet Marconiho teorii „smrtelných paprsků“. Pod vedením otce vodíkové bomby, geniálního ruského fyzika a nositele Nobelovy ceny míru z roku 1975 Andreje Dimitrijeviče Sacharova, se v podmoskevském Kurčatovově institutu podařilo dosáhnout v oblasti výzkumu záření mimořádných výsledků.
Už v sedmdesátých letech se zmínil šéf amerického leteckého výzkumného programu George J. Keegan o tom, že sovětské družice při obletech Země intenzivně experimentují s laserem a testují případnou ničivou sílu těchto zbraní. V Americe se mluvilo o takzvaných „vraždících satelitech“. Ty měly být údajně poháněny atomovými minimotorky. Hovořilo se o havárii ruské družice Kosmos 954, jejíž atomový motor měl při výbuchu zamořit rozsáhlou neobydlenou oblast severní Kanady.
Není nic lehčího než z příslušně vybavené družice ozářit laserovými paprsky jakýkoli cíl na Zemi. Pomocí šablony a předem nastavených čoček se dají nakreslit zajímavé kruhy nebo cokoli jiného. Člověk, který alespoň trochu chápe možnosti počítačové techniky, ví, že stačí tyto ornamenty jen naprogramovat, vše ostatní pak probíhá plně automaticky. Zlomek vteřiny stačí těm, kdo řídí družici, ke zjištění, kde se pohybuje. Paprsek vyslaný v určitém čase a působící stanovenou dobu pak vytváří naprogramované tvary.
Je logické, že velké plochy monokultur, například pšeničné lány jižní Anglie, se pro takové ornamenty obzvláště dobře hodí.
Když si uvědomíme, že moderní řízené střely zasáhnou cíl na vzdálenost tisíců kilometrů jen díky tomu, že je navádí laserový paprsek (takzvané laserové řízení), nemůžeme se divit přesnosti ornamentů v obilí. Autoři těchto kreseb mají zřejmě dosti důvodů k tomu, aby o své činnosti mlčeli. To, že jejich dílo je připisováno mimozemšťanům, je jim určitě vhod.
Jak udává většina zpráv, polehlá obilná stébla nejsou zlomená, jsou pouze ohnutá, a to jen několik milimetrů nad zemí. Žádná rostlina neuschne, všechny rostou dál. Biologická šetření však prokázala, že v místě ohybu došlo ke změně molekulární struktury. To dokazuje, že právě v tomto místě byly rostliny ozářeny. V důsledku toho se stéblo ohnulo do pravého úhlu a rostlina pokračuje v růstu ve vodorovné poloze.
Změny v rostlinných buňkách jsou důkazem působení energie laseru. Jeho paprsky lze nasměrovat na tisíciny milimetrů přesně, a to na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů. Jeho působení trvá zlomky vteřiny. Výšku od země si paprsek nastaví sám, jestliže má příslušné informace.
U laserových paprsků, působících v obilných lánech, jde zřejmě o řízené záření. Jsou to pulzující paprsky, jejichž délka může být delší nebo kratší než viditelné světlo a které se dají zaměřit na určité cíle a určité látky. Dokážou ve zlomku vteřiny zjistit, jaké jsou v daném místě podmínky. Když je laser naprogramován na obilí, spustí se ve správném okamžiku a vytvoří zadané ornamenty. Zřejmě se jedná o paprsky infračerveného laseru, pro lidské oko neviditelné.
Uvažujeme-li o jejich působení, dá se předpokládat, že zasažená stébla neklesnou ihned. Jistě to nějakou dobu trvá, než se molekulární struktura rostlinných buněk změní natolik, že rostlina ztratí stabilitu. Stéblo se potom samozřejmě ohne přesně v místě, kde bylo poškozeno laserovým paprskem.
Způsob, jakým se pak poškozená stébla ukládají do různých ornamentů, se dá také logicky vysvětlit. Jednotlivé rostliny rostou vedle sebe. Každá rostlina potřebuje místo, aby se položila, proto neklesnou všechny najednou. Pokládání začne na jednom místě a pokračuje určitým směrem, jako u postavených kostek domina. Jedna rostlina se pokládá na druhou, některé padnou šikmo, jen zřídka na opačnou stranu.
Nejpůsobivější dojem vzniká, když se rostliny položí do kruhu. Bylo zjištěno, že nejdříve se začnou naklánět rostliny uprostřed kruhu. To, že ohýbání stébel začíná v centru obrazce, je zcela přirozené a je dalším důkazem toho, že původcem jsou laserové paprsky. Stébla uprostřed padají jako první jednoduše proto, že je zde záření nejintenzivnější a buněčná struktura uprostřed kruhu je nejvíce poškozená.
Můžeme hádat, která ze světových velmocí (anebo jsou to obě?) podniká tento impozantní technický pokus. Jisté je, že ten, kdo zvolil jako pokusný objekt pšeničné pole, je velmi chytrá hlava. Pšenice má obzvláště těžké klasy, jejich specifická váha způsobuje, že stébla poškozená laserem, která se tak „hrozivě krásně“ pokládají na zem, jsou na pohled nepoškozená a navíc schopná dále růst. Je to váha klasů, která sklání rostliny k zemi. Původci „laserové show“ měli od začátku všechno perfektně promyšleno. Ornamenty na pšeničných polích vznikají pouze v létě, když klasy dosáhnou své plné hmotnosti a samy se postarají o to, aby obrazce vypadaly tak „neskutečně perfektně“.
Ti „úspěšní“ autoři či publicisté a jejich ctitelé, kteří vidí v každém starověkém veledíle zásah mimozemských rádců a pro které je přítomnost E. T. hotovou věcí, by měli své „skálopevné důkazy“ o existenci mimozemšťanů odložit stranou. Už je na čase, aby se tito lidé poněkud vzdělali ve fyzice a uvažovali realisticky, místo aby se oddávali nelogickým spekulacím typu science fiction.
Ovšem i vzdělaní fyzikové se někdy chovají, jako kdyby neuměli sečíst dvě a dvě. Sdělovací prostředky celého světa se překonávají v popisech obilných kruhů, ale ani jednoho vědce nenapadlo uvažovat o tom, jak vlastně tyto kruhy vznikají. Především fyzikové anebo biofyzikové měli už dávno tuto „záhadu“ rozluštit. Bylo již mnohokrát publikováno, co dokáže pulzní laser, není to tedy žádné státní tajemství.
Odborník na tyto přístroje Heinz R. Gisel napsal na toto téma již v roce 1984 knihu, kterou pochopí i laici (Zázračný laser – požehnání a prokletí, nakladatelství Bastei-Lübbe-Taschen-buch, sv. 60108, Sachbuch 1984). Dovolím si na tomto místě ocitovat některé pasáže. Na str. 151, 164, 173, 177 a 182 autor píše:
„Každá laserová stanice vysílá z prostoru k zemi paprsek o průměru 15 m a o napětí 25 milionů wattů. Lidský organismus není vybaven proti působení těchto paprsků, protože ani receptory, ani analyzátory na ně nereagují. Zatímco fyzikální vlastnosti laseru byly prozkoumány a popsány v sovětské literatuře už v roce 1960, jejich biologické faktory, působení na živou buňku, jsou ve stadiu pokusů. Záhada tkví v ultrakrátkém impulzu. Místo aby laser trvale vysílal infračervený paprsek a přitom zahříval cíl, je energie laseru dlouhodobě střádána a kumulována, aby pak byla v miliardtině vteřiny uvolněna. Tato obrovská energie je v nanovteřině zaměřena na setinu milimetru plochy, kde dochází k mikroexplozi. Volné vedlejší vlny důkladně ničí okolní tkáň. Propojením a křížením paprsků různého rozsahu lze zasáhnout různě širokou plochu anebo docílit zesíleného účinku na cíl. Dnes už máme zkušenosti s působením laseru na buněčnou stavbu a chromozomy. S ohledem na cíl, který má být zasažen, lze vypočítat kombinaci paprsků, přesně je zaměřit a omezit jejich škodlivé působení na okolí.
Vývoj nových laserových zbraní není nikterak omezován, ale přesto se jejich existence popírá, neboť jejich použití není prokazatelné… Podle povahy urychlovaných částic dosáhne paprsek na vzdálenost tisíců kilometrů a může být zaměřen přímo, obloukovitě anebo asymetricky…“
Giselova fundovaná publikace vyšla už v roce 1984. Autor v ní shrnuje výsledky zkoumání laseru z předcházejících let (zmiňuje se o paprscích o průměru 15 m). Vývoj obilných kruhů a zvláště jejich velikost a průměry jednotlivých obrazců nasvědčují tomu, že v posledních letech došlo k mimořádnému pokroku v oblasti laserového výzkumu. Stále složitější vzory dávají tušit, jak perfektně odborníci všemocný laser zvládli.
Nakonec mohou kritikové namítnout, že kruhy v obilí už tady byly dávno. První zprávy o nich se objevily v Anglii v roce 1678. Tenkrát o znalosti laseru na Zemi nemůže být řeč.
Mám za to, že tehdejší kruhy a dnešní „Mystery Circles“ nemají nic společného. Tehdy se mluvilo o čarodějnických kolech. Šlo nejspíše o zvláštní houbu, dnes vymizelou (viz Encyklopadie děs allgemeinen Wissens, 8. sv., Verlag děs Biblio-graphischen Instituts, Lipsko 1876).
Uvedená houba se dokázala rozmnožit během několika dnů, a to pravidelně v určitou roční dobu a na stejném místě. Zejména teplé a deštivé období probudilo odumřelé spory. V teplých a vlhkých létech docházelo k abnormálnímu výskytu čarodějnických kol. Houba ničila kořeny, případně podzemní část rostliny a v trávě nebo v obilí se vytvářely zajímavé obrazce. Lidé připisovali tato čarodějnická kola nadpřirozeným bytostem. Jen někteří vědci znali jejich skutečný původ. Knih o těchto jevech vycházelo málo a v omezených nákladech, takže prostý občan se k nim nedostal.
Dnes v důsledku přehnojení půdy a jiných negativních jevů v soudobém životním prostředí houba vytvářející čarodějnická kola vyhynula.
Výskyt podobných jevů má v současné době docela jiný původ. Musíme tedy rozlišovat dřívějšího přirozeného škůdce a dnešní umělé zásahy.

Záhada obilných kruhů - Gerhard Linder